![[personal profile]](https://www.dreamwidth.org/img/silk/identity/user.png){kind=small}
illyabeyOd indoeuropštiny k staroslověnštině
Mgr. Illya Bey
Protiklad děje (prézentně-aoristového systému) a stavu (systému perfektu) pokládáme za indoevropský jazykový archetyp. Realizuje se ve všech větvích dialektů, přesto se rozvíjí v každé skupině samostatně. Zmíněný jazykový stav s jedním protikladem je starší než stav se třemi formacemi indikativu: prézentní, aoristovou a perfektní. Podle rozšířeného mínění vyjadřovly tvary prézentu představu nedokonavého děje, zatímco tvary aoristu představu dokonavého děje, a tvary perfektu znamenaly stav jako výsledek děje. Důsledkem pozdějšího rozvoje systému je rozčlenění společných osobních koncovek aoristu a prézentu na takzvané sekundární a primární, jež předcházelo vzniku kategorie času, protože morfologický faktor (vyjadřující se v morfologických formacích) mohl vzniknout jenom tehdy, když vznikl protiklad primárních a sekundárních koncovek.
Ve svém vývoji indoevropština přešla několik fází[1]. V nejstarší fázi se její gramatický řád charakterizoval ergativní větnou konstrukci, rozdělením jmen na dvě třídy i absenci kategorie čísla.
Druhá fáze je fázi rozkladu ergativní konstrukci, jenž spočíval především v tom, že se ve slovese zeslaboval a potom mizel protiklad děje a stavu, kdežto jméno získalo formy pro subjekt nezávislé na formě slovesa i zvláštní formu pro vyjádření objektu. Dekadence protikladu děje/stavu způsobila rozštěpení kategorie stavu na dvě odrůdy, jedna z kterých se stala médiem, zatímco druhá perfektem. Pokud koncovky měly stejné, jejich diferenciace se začala z kořenové samohlásky: v médiu e, typická pro slovesa, v perfektu o, typická pro jména.
Perfektum tady ještě nebylo vlastně perfektem, protože zachovával význam stavu (chápán spíše jako fakt, bez ohledu na průběh), o čem dosvědčují mezi jiným starořecké památky. Ve slovesných formách děje se začalo formování zvláštností kmenu, vyjadřujících charakter průběhu děje, z kterých potom vznikli prézens a aorist. Tyto zvláštnosti se rozšířili i na médium, co způsobilo jistou změnu jeho významu. Tak vnikla potřeba diferenciaci média i perfekta dle koncovek, kvůli čemu se na médium částečně rozšířili koncovky kategorie děje.
Třetí fázi můžeme považovat oddělení maloasijského dialektu. Sloveso ztrácí pozůstatky kategorie stavu. Formy, jež ještě zachovávaly význam stavu, v maloasijském dialektu ztratily svůj význam a staly se samostatnou konjugaci. Základní masív i.-e. dialektů v aktivu a médiu postupoval ve formování zvláštností kmenu, jež vyjadřovaly trvalost a netrvalost děje.
V posledním stadiu i.-e. sloveso mělo tyto kategorie:
2 rody: aktivum a médium;
4 způsoby: indikativ, konjunktiv, optativ a imperativ;
3 až 6 časových forem: prézens, aorist, perfektum, možno ještě futurum, imperfektum a pluskvamperfektum.
Perfektum. Latinské perfektum, které vzniklo následkem splynutí indoevropského aoristu a perfekta, v sobě spojuje syntaktické funkce obou gramémů. V románských a ve většině germánských jazyků perfektum ztrácí svou perfektivní funkci a přesouvá se do oblasti préterit. V novozákonní řečtině, jak ukazuje P. Chantraine, se perfektum s významem přítomného času vyskytuje zřídka a má tendence se přesunout do systému přítomného času, přestože se jinak řecké perfektum přibližovalo k aoristu, stávajíc se pouze jeho expresivní variantou a mohlo se používat souběžně s aoristem. Rezultativní perfekta s významem minulosti nabyla sekundárních koncovek, a proto se perfektum přestalo lišit od aoristu a postupně zmizel.[2]
Řečtina rozvíjí perfektum, činíc dva aoristy zbytečnými, přestože baltoslovanština je odstraňuje, užívajíc jeho zbytky pro dobudování jiných préterit, což se vysvětluje odlišným statutem i.-e. perfekta v obou systémech. Zpravidla řečtina vylučuje dvě odlišná préterita-aoristy, е/о-préterit и ē-préterit, v případě jednoho kořene, kdežto baltoslovanština naopak takové paralelní útvary podněcuje, připisujíc jim funkční rozdíl děje/stavu.
Indoevropské perfektum v baltsko-slovanských dialektech zachovává původní význam stavu vyplývajícího z předcházející činnosti, což způsobilo přesun starého perfekta do systému přítomného času (stavová slovesa).[3] Názory komparativistů se liší pouze v otázce rodu tohoto proto-baltsko-slovanského perfekta: J. Kuryłowicz ho zaraduje mezi mediopasivum, C. Watkins mezi aktivum.
Dle současných představ existovala v baltsko-slovanském areálu ablautní paradigma perfekta bez reduplikace se střídáním plného stupně na -о- v sg. a redukovaného stupně v pl., podobná řec. 1 os. Sg. oἶδα − 1 os. pl. ἴδμεν (atick. ἴσμεν) «vědět», μέμoνα − μέμαμεν (*mé-mon-a − *mé-mņ-me) «pamatovat». Baltsko-slov.. flexe 3 os. pochází z i.-e. *ei, mini, mьni(tъ)<*mn-ei.
Dle J. Kuryłowicza „paradygmat typu słow. mьn-i-tъ, lit. mìn-i nie jest niczym innym jak przekształceniem indoeur. mediopassivum perfecti, por. łac. (me-)min-i(t) : słow. mьni(tъ)<indoeur. *-monei.
Podczas gdy inne języki indoeur., jak indoirański, greka, łacina, celtycki, germańsli, zatrzymały na ogół odrębną formę starego perfectum, zmieniając jego wartość, w bałto-słow. stare znaczenie (stan wynikający z czynności przeszłej dokonanej) utrzymało się, dajíc asumpt do wcielenia starego perfectum do systemu czasu teraźniejszego (czasowniki stanu). Równocześnie formacja na -i- (mьnitъ) przestała być formą fleksyjną, tj. perfectum należącym do dowolnej formacji czasu teraźniejszego, a weszła w opozycję słowotwórczą (derywacyjną), np. bьnetъ : bъditъ) (bъděti). Przykład ten ilustruje możliwość rozbicia na dwie jednostki leksikalne dwóch form fleksyjnych należących pierwotnie do systemu koniugacyjnego jednego i tego samego czasownika: bьnetъ „budzi się” i bъditъ „jest przebudzony > czuwa” (stare perfectum do bьnetъ) są w słowiańskim już odrębnymi, chociaż pokrewnymi jednostkami słownikowymi”.[4]
Staroslověnština zná pouze jeden zbytek starého i.-e. perfekta – formu vědě. Staroslověnské složené perfektum vzniklo sice již v praslovanském období, přesto je v písemných památkách perfektum je doloženo jenom málo. Většina badatelů vysvětluje tento nedostatek dokladů úzkou tematikou textů starých památek. V staroslověnštině je perfektum spolu s prézentem jedním ze gramémů, ze kterých se skládá metagramém přítomný čas. Zvláštností perfekta je vyjádření rezultativnosti zachycené na morfologické úrovní. Perfektum, stejně jako prézens, se vztahuje na moment promluvy, avšak poukazuje spíš na nynější stav jako výsledek minulých událostí, a proto je možné ho označovat jako retrospektivní odrůdu prézentu. V pozdějších obdobích se slovanské perfektum také přesouvá do skupiny préterit a tím pádem nahrazuje jednoduché minulé časy. Použití perfektu mělo občas pouze stylistický charakter. Situace je odlišná v jihoslovanských jazycích, v nichž jsou aorist a imperfektum ještě běžné, a v češtině se slovenštinou, ve kterých vzniká takzvané novoperfektum, jež se skládá z finitního tvaru slovesa mít (teď již pomocného) v prézentu a pasivního příčestí minulého, odvozeného od významového slovesa, například mám napsáno. Makedonština dokončila gramatikalizaci podobných tvarů, jež se používají i ve spisovném jazyce.
Aorist a imperfektum. Do metagramému minulý čas ve staroslověnštině patří dvojice gramémů: aorist a imperfektum. Poslední vzniklo ještě v praslovanském jazyce, a proto se již v prvních písemných památkách jeví jako zcela zformovaný gramém. V rámci podskupiny minulých nerezultativních časů oba gramémy vytvářejí opozici, v níž imperfektum je členem příznakovým. Úlohu formantu plní sufix -ě-, jehož pomocí je signalizována trvalost nebo opakování děje. Pouze pro slovanské jazyky je příznačné, že paradigmata obou těchto gramémů zahrnují jak nedokonavá, tak dokonavá slovesa, i když aorist se tvoří převážně od dokonavých sloves, imperfektum naproti tomu zpravidla pouze od nedokonavých.
Od prézentu se tyto dva gramémy liší přítomností zvláštních osobních koncovek (takzvaných „sekundárních“, na rozdíl od „primárních“ prézentních koncovek).
Dle původu je slovanský aorist starým indoevropským imperfektem. Imperfektum se od prézentu lišilo pouze osobnými koncovkami, kdežto i.-e. aorist se lišil strukturou kořene (stupeň střídání slabikového elementu kořenového morfému, absence infixu v případě jeho přítomnosti v prézentu). Na slovanské půdě aorist často má stejný kořen, jako prézens. Kromě toho původní kořen aoristu většinou prezentoval slabikový element kořenového morfému redukovaný, avšak v slovanském aoristu nacházíme i starou dlouhou samohlásku, stejnou jako v prézentu[5]: srov. jednoduchý aorist padъ a prézens padọ.
Dle P. S. Kuzněcova byl příčinou vývinu novým forem imperfektu shoda starého imperfektu s jednoduchým (asigmatickým) aoristem.
Pluskvamperfektum
časový metagramém (přirozený čas) | nerezultativní | rezultativní |
budoucí | futurum | Futurum exaktní |
přítomný | prézens | perfektum |
minulý | aorist / imperfektum | pluskvamperfektum |
Literatura
Adrados F. R. Evolucion y estructura del verbo indoeuropeo. − Madrid: Antonio de Nebrija, 1963. − 873 p.
Baudiš Jozef. Stuktura jazyků indoevropských. – Bratislava, 1932. – 212 s.
Dostál Antonín. Studie o vidovém systému v staroslověnštině.- Praha, 1954. – 632 s.
Erhart Adolf. Indoevropské jazyky : srovnávací fonologie a morfologie. – Praha, 1982. – 260 s.
Erhart Adolf. Médium v germánštině a jiných západoindoevropských jazycích / SaS, № 38, 1977. – s. 271-274.
Kuryłowicz Jerzy. Czas i aspekt w językach indoeuropejskich / Studia językoznawcze. Wybór prac opublikowanych w języku polskim. – Warszawa: PWN, 1987. – s. 318-321.
Kuryłowicz Jerzy. Imperfektum i aspekt w języku staro-cerkiewno-słowiańskim / Studia językoznawcze. Wybór prac opublikowanych w języku polskim. – Warszawa: PWN, 1987. – s. 448-455.
Kuryłowicz Jerzy. Indoeuropejskie perfektum w słowiańskim / Studia językoznawcze. Wybór prac opublikowanych w języku polskim. – Warszawa: PWN, 1987. – s. 439-444.
Kuryłowicz Jerzy. O rozwoju kategorii gramatycznych / Studia językoznawcze. Wybór prac opublikowanych w języku polskim. – Warszawa: PWN, 1987. – s. 116-144.
Kuryłowicz Jerzy. Perfektum słowiańskie na -lъ / Studia językoznawcze. Wybór prac opublikowanych w języku polskim. – Warszawa: PWN, 1987. – s. 445-447.
Kuryłowicz Jerzy. Pochodzenie słowiańskich aspektów czasownikowych / Studia językoznawcze. Wybór prac opublikowanych w języku polskim. – Warszawa: PWN, 1987. – s. 434-438.
Lamprecht Arnošt. Praslovanština. – Brno, 1987. – 198 s.
Shields Kemeth C. A History of Indoeuropean Verb Morfology. − Amsterdam, Philadelphia, 1992. − 160 p.
Бадер Ф. Флексии сигматического аориста / Новое в зарубежной лингвистике, вып. XXI. − М.: Прогресс, 1988. − 331-350 с.
Бирнбаум Хенрик. Праславянский язык: Достижения и проблемы в его реконструкции. – М.: Прогресс, 1986. 512 с.
Бунина И. К. Система времен старославянского глагола. – М., 1959. -160 с.
Есперсен Отто. Философия грамматики. – М.: Изд-во иностр. лит-ры, 1958. – 404 с.
Кузнецов П. С. Очерки по морфологии праславянского языка. − М.: АН СССР, 1961. − 148 с.
Одри Ж. Индоевропейский язык / Новое в зарубежной лингвистике, вып. XXI. − М.: Прогресс, 1988. − 24-121 с.
Савченко А. Н. Древнейшие грамматические категории глагола в индоевропейском языке / ВЯ, 1955, № 4. − с. 111-120.
Савченко А. Н. Категория медиума в индовропейском языке / Biuletyn Polskiego towarzystwa językoznawczego, 1961, XX. − с. 99-119.
Савченко А. Н. Этапы развития грамматического строя индоевропейского языка / Lingua Posnaniensis, 1968, XII/XIII. − с. 21-36.
Сафаревич Ян. Развитие формативов времени в индоевропейской глагольной системе / Проблемы индоевропейского языкознания. Этюды по сравнительно-исторической грамматике индоевропейских языков. – М.: Наука, 1964. – С. 13-17.
Семереньи О. Введение в сравнительное языкознание. – М.: Прогресс, 1980. – 408 с.
Степанов Ю. С. Славянский глагольный вид и балтийская диатеза (проблема общего генезиса и реконструкции) / Славянское языкознание. VIII Международный съезд славистов. (Загреб − Любляна, сентябрь 1978 г.) − М.: Наука, 1978 − 335-363 с.
Шантрен П. Историческая морфология греческого языка. – М., 1953. – 340 с.
Шмальштиг В. Морфология глагола / Новое в зарубежной лингвистике, вып. XXI. − М.: Прогресс, 1988. − 262-330 с.
[1] Zpracováno dle Савченко А. Н. Этапы развития грамматического строя индоевропейского языка / Lingua Posnaniensis, 1968, XII/XIII. − с. 21-36.
[2] Шантрен П. Историческая морфология греческого языка. – М., 1953. – C 168.
[3] Kuryłowicz Jerzy. Indoeuropejskie perfektum w słowiańskim / Studia językoznawcze. Wybór prac opublikowanych w języku polskim. – Warszawa: PWN, 1987. – s. 441.
[4] Kuryłowicz Jerzy. Indoeuropejskie perfektum ..., s. 441.
[5] I.-e. sigmatický aorist dává do protikladu dlouhý stupeň aktiva a nulový média. Srov. Одри Ж. Индоевропейский язык / Новое в зарубежной лингвистике, вып. XXI. − М.: Прогресс, 1988. − 87 с.
